Jak se druhému odvděčíte za to, že žijete? Jaký dluh máte vůči těm, kteří vám darovali váš vlastní život? Cítíte ke svým rodičům lásku? Čím je vyvolaná? Vděčností? Co ale se životem, když už je nechtěný? Když už není člověka, který by jej chtěl žít? Zahodíte ho? Jakým způsobem? Vyřešíte to jedním pohybem? Odraz, řez, skok, kop, sek - vždyť těch možností je tolik! Nebo se smíříte s minulostí, hodíte ji za hlavu, zametete pod koberec a začnete "odznova"? Jenže je možné zapomenout? Zapomenete vy, ale zapomene svět? Kdo dokáže zahodit svůj život? Vždyť jeho budoucnost by znamenala, že vznikl život nový, uměle vytvořený, neúplný.
Červen 2016
Pozornost davu
12. června 2016 v 15:12 | Tori.U | ČlánkyV brněnské Myší díře každé ráno stojí paní v zeleném a rozdává metro. Dnes odpoledne ji nahradila dvojice mužů, stojíce každý na jedné straně. Myslím, že jsem je zahlédla i někdy předtím a co dám za to, když si od nich vezmu nějaké noviny? Bylo mi divné, že krom zmiňovaného Metra jsou i další noviny distribuované tímto způsobem, navíc uprostřed týdne. Beru si výtisk a co to na mě nekouká z pravého horního rohu? Notoricky známé logo mešity v červené kružnici. Bože, co se mi to dostalo do rukou?

Smíšené pocity slečny Tori
7. června 2016 v 15:15 | Tori.U | Mé myšlenkové pochodyPoslední dobou mám až moc smíšené nálady.
Podělala jsem poslední test z fyziky na učivo, kterému rozumím. Teď to vypadá, že z mého nejoblíbenějšího předmětu dostanu svou první dvojku. (Možná to není až tak tragické, jenže když se už 9 let držím s jedničkama, tak zamrzí, že mi to nakonec zkazí předmět, který chci studovat.) Ale na známkách přeci nezáleží, ne?
Když už nic, tak se zdá, že jsem překonala autorskou krizi. Nejen, že jsem se hecla a napsala první kapitolu, ale už jsem se sebe dostala i kus druhé. Teď už mi zbývá jen začít s prací do soutěže…
Snažím se fotit. Jestli nějaká tajemná duše sleduje můj instagram, tak možná ví, že poslední dobou přidávám příspěvky spíše fotografického rázu. (Ne, že by mi to šlo ._. ) Konečne jsem se po půl roce jakžtakž skamarádila s foťákem a čas od času i vyrazím na lov snímků. Ještě víc mě to táhne k natáčení. Někde v hloubi duše si asi přeji kameru, jenže pokud jsem kdovíjak dlouho nehrábla na foťák, jak by to dopadlo s další hračkou?
Nakonec jsem se rozhodla přestoupit na druhou školu. (→) Když jsem si podávala zápisový lístek, byla jsem si naprosto jistá, že dělám správné rozhodnutí. Jenže poslední dobou jde moje morálka prudce dolů a začínám pochybovat. Snažím se uklidnit, jenže co když věci nevyjdou tak, jak jsem je plánovala?
Dřív jsem přemítala nad tím, co kdybych nebyla na gymplu, ale v patnácti se musela rozhodovat co budu dělat celý život, nebo alespoň jeho významnou část. Sice je to otázka zbytečná, ale přesto ni na ní z nějakého důvodu záleží. Upřímně, nevím doposud.
Sama sobě se divím, že se pořád mezi všemi termíny a testy dokáži najít čas na anime. Zvládla jsem dvě série Fate a Noragami i s pokračováním. Nemůžu se zbavit smíšených pocitů…
V sobotu jsem se pustila do výroby plakátů k H2G2 (Skvělá knížka, každý, komu nesmrdí anglický humor, by si ji měl přečíst.) Nemůžu se dočkat, až je vytisknu a rozvěsím >3<
Nechápu lidi bez obecného rozhledu, kteří při zkoušení nejsou schopni pojmenovat kraje a ukázat je na mapě, která je dokonce popsaná a je povoleno si z ní číst. Stejně tak nevím, jak někdo může hledat Odru u Jizerky, nebo říct o Berounce, že pramení v Praze. Takovéto triviální otázky, dámy a pánové, jsou seriózním zkoušením na gymnáziu.
Fascinuje mě, jak vznikají nová slova. Zrovna přemýšlím na slovem "železnice". Když jsou koleje ze železa, proč se nebere ohled i na kamenné a dřevěné části? Nebo pokud se u nás používá "doprava", říkají v Anglii nebo Japonsku "doleva"?
Dattebane! •Spoluautorská FF s 






















![Lovely Shoujo Emoji (Huggy Hug) [V2] by Jerikuto](http://orig13.deviantart.net/a397/f/2014/073/c/6/lovely_shoujo_emoji__huggy_hug___v2__by_jerikuto-d7a4cw7.gif)


