Věřím, že lidskou svobodu lze vyjádřit jedním slůvkem, které slouží jako cihlička přidržující dveře existence dokořán - možná.
- Robert Fulghum

Panda Emoji-11 (Clap) [V1] by Jerikuto Dattebane! •Spoluautorská FF s N.U.T.První a druhý díl na Konoze Panda Emoji-11 (Clap) [V1] by Jerikuto


Nenávidím, když přede mnou leží prázdná stránka.

Květen 2016

Někdo to musí udělat I. - Odraz

31. května 2016 v 16:50 | Tori.U |  Někdo to musí udělat


°*°*°*°*°*°*°*°*°*°*°


Jak dlouho jsi zde byla?
Kde?
Jak dlouho jsi tam nebyla?
Kde?
Jak dlouho zde ještě budeš?
Kde?
Budeš tam vůbec?
Kde?
Jak dlouho ti lhali?
Kdo?
Všichni. Lhali i sobě.
Proč?
Protože nemáš existovat.

Bezpečnost na internetu? [TT]

21. května 2016 v 11:08 | Tori.U |  Články
Od mala mi byla vštěpována moudra o bezpečnosti na internetu. Různé letáčky, stále se opakující přednášky, i varování na samotné mezinárodní síti. Ale nemůžu říct, že bych se těmi pravidly řídila. Už jen to, že o sobě něco říkám na blogu by někteří z těch poučujících považovali za prohřešek. Ale kde je hranice, co o sobě smím a nesmím vyzradit? Nemyslím si, že je nebezpečné prozrazovat banality jako jméno, věk nebo město, protože stejně často vyplývají z článků, ať už kvůli slovní zásobě, kterou používám, nebo faktech, o kterých se zmíním.


Vzestup a pád andělů

8. května 2016 v 16:11 | Tori |  Povídky, texty
Kdy jste naposledy byli v oblacích? Plavali jste někdy v mracích, které vás nadnášely a hladily stejně, jako objetí mámy? Slyšeli jste ty nebeské písně, které vám zpívali andělé? Taky vás tak přitahovala nebesa, odprošťovala vás od přitažlivosti země, brala vám půdu pod nohama? Zažili jste někdy ten závan větru, který vás nadnáší a zároveň odráží všechny síly, které se snaží srazit vás zpátky na dno? Taky vám narostla křídla? Plachtili jste po obloze, závodili s ptáky? Kdy naposledy jste okusili tu sladkou chuť svobody, kdy vás po tváři pohladil studený, ale přesto tak hřejivý větřík, který vám šeptal, že už vás nic nedrží? Nikde okolo nenajdete žádné okovy, žádné klece. Ve dne se snažíte dohonit Slunce, které stále couvá, ale vy letíte dál. V noci chytáte hvězdy, odpočíváte pod světlem luny, který na vás zrcadlí záři Slunce. Oslnivý kotouč vám sice stále uniká, ale vám to nevadí. Můžete si letět kam chcete, nic vás nedrží, celý svět teď patří vám.
Dovádíte mezi kapkami deště, skotačíte mezi sněhovými vločkami. Užíváte si tu lehkost vlastního bytí, vždyť konečně jste nespoutaní, zbaveni vší té tíhy, která je na ramenou těch lidí dole.
Ale přeci jen je zde něco, co vám chybí. Proč cítíte prázdnotu, když se vám splnil sen? Nic vám přeci nechybí, máte nic - vše co jste si kdy přáli. Při pohledu na ty malé postavičky to už není svoboda, která vám dělá dobře. Závidíte jim. Jste sami, opuštění v nebeských sférách. A čím víc je pozorujete, tím víc vaše srdce puká. Píchání od srdce ne a ne přestat, neviditelných jehel stále přibývá. Obklopuje vás jen nicota vzduchu, ale nemůžete se nadechnout, jako kdyby vás věznili pod pokličkou vodní hladiny. Snažíte se vyplavat zpátky, ale tlak kapaliny vás stále tlačí níž a níž, přestože stále jste v tom království bez nespoutanosti.
Už to nemůžete dál snášet. Necháte své tělo volně padat, až přistane na zem. Pohled stále upíráte k nebi, které se ale zdá nekonečně vzdálené a nedosažitelné. Konečně jste doma, mezi lidmi. Konec samotě! Vidíte starého přítele, promluvíte na něj. Jenže on vás neslyší, jen se upřeně dívá před sebe. Co tak důkladně zkoumá?

Náhrobní kámen. S vaším jménem.


Jsem žalovníček!

6. května 2016 v 19:50 | Tori |  Články
Dnes jsme horlivě diskutovaly o ticketech. Ano, těch udáních ve hrách od žalovníčků. Na jedné straně já, ex hráčka nejmenované MMORPG, na druhé hráčka World of Tanks. Já hraji hlavně kvůli kontaktu s lidmi, ona ignoruje chat. A o co šlo? Jestli nám vadí vulgarity a následné sankce.



Jedu domů

4. května 2016 v 21:54 | Tori |  Povídky, texty
Dobíhám vlak. Ze zvyku nastupuji prvními dveřmi.
V prvním vagóně mě každý pozoruje. Ve druhém jen půlka.
Nastupují dvě ženy, které se mnou jely šalinou.
Ve třetím vagóně jsou zavřené dělící dveře. Tentokrát jdou snadno otevřít.
Hned na kraji sedí dva špinaví muži, možná přiopilí. Později zjišťuji, že jsou možná jediní v celém vlaku.
Ve čtvrtém vagóně někdo přistupuje. Pouštím ho před sebe. Na ruce má ránu, asi se pořezal.
V tomto vagónu sedí jen jeden člověk. Poslouchá hudbu.
Sedám si v předposledním vagóně.
Otevírám tašku a beru si sešit s tužkou, abych toto napsala.
Přistupují další lidé.
Sundávám si šátek.
Venku někdo křičí.
Rozezní se pískot. Zavírají se dveře. Vlak se rozjíždí.
Muž u dveří zavřel okno.
Někomu zazvonil mobil.
Sundávám si kabát.
Jedu domů.

Oči dokořán [TT]

2. května 2016 v 18:22 | Tori |  Články
Když jdete po ulici, taky nenápadně sledujete ostatní? Snažím se nechodit se skloněnou hlavou, ale zaměřit se na úplné drobnosti, jako například klimatizace, dopravní značky, šrouby na cedulích. Už ani nevím, kdy jsem se "naučila" zkoumat své okolí, poslední dobou do čím dál větších detailů. A nemyslím jen plakáty, inzeráty po odpadkových koších, nebo "Co to má sakra na sobě?". Čeho všeho si všímáte, když procházíte mezi lidmi?