close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Věřím, že lidskou svobodu lze vyjádřit jedním slůvkem, které slouží jako cihlička přidržující dveře existence dokořán - možná.
- Robert Fulghum

Panda Emoji-11 (Clap) [V1] by Jerikuto Dattebane! •Spoluautorská FF s N.U.T.První a druhý díl na Konoze Panda Emoji-11 (Clap) [V1] by Jerikuto


Nenávidím, když přede mnou leží prázdná stránka.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duben 2016

Princezny ve hvězdách [TT]

24. dubna 2016 v 12:41 | Tori |  Povídky, texty
Maminka mi vždycky říkávala, že jsem její malá princezna. Dělala pro mě první poslední, hýčkala mě jako svůj nejdražší poklad. Já snila o majestátních zámcích s rozlehlými zahradami s rozkvetlými květinami a bílou lavičkou pod starou jabloní, o trávníku, na kterém běhám a krátká stébelka mě šimrají po bosých nohách, o honosných komnatách a přepychových róbách. V hloubi srdce mi nějaký hlásek našeptával, že nikdy na svůj sen nedosáhnu, a já to věděla. Ale i přesto jsem snila dál, nevzdávala jsem se naděje na to, že přijede můj princ na bílém koni, najde mě jako Popelku, nebo snad zachrání jako Sněhurku. Doufala jsem, že život, který žiji je jen jedna velká lež, že jsem se píchla o trn a už brzy se probudím z kletby do svého paláce, ale čekala jsem marně. Ani dodneška se nic nezměnilo na faktu, že žiji hůř, než leckteré zvíře, bez důstojnosti a bez víry, že se to někdy zlepší. Když má maminka zemřela, tak se mé dětské fantazie rozpadly. Zámek se zbořil a květiny zvadly, vše se proměnilo v prach, stejně jako ona.
Dětství jsem tehdy nechala za zády, ale nemohla jsem uniknout svým vzpomínkám. Když se mi narodila dcera, tak jsem se snažila potlačit ty pocity, které ve mně znovu ožívaly, ale nakonec se ke mně vrátily v plné síle, když se mě zeptala:

"Mami, jsem princezna?"

sweetmonia: Source

Křižovatka

18. dubna 2016 v 15:15 | Tori |  Mé myšlenkové pochody
Lidé v životě dělají spousty a spousty rozhodnutí. Jestli spát na zádech, nebo na boku, co si dát k snídani, nebo jestli změnit školu. Ano, už zase jsem zde se školou, ale co jiného by mi mělo dělat v mém věku víc starostí?



Jeden za všechny, ale všichni za jednoho?

12. dubna 2016 v 16:59 | Tori |  Články
Není nad to, když máte ve třídě dobré vztahy. Když jsem přišla na tuto školu, tak se vše zdálo právě takto. Sice nás nebylo zrovna nejmíň, ale nestalo se nám, abychom se na delší dobu rozhádali, nebo měli závažnější problémy. Ale to se nyní změnilo.


Spravedlivý čin

11. dubna 2016 v 16:28 | Tori |  Povídky, texty
"Jaká je vaše obhajoba?"
Skláním hlavu. Nevím, proč se soudce stále drží své pevné osnovy, aby vše probíhalo podle daných postupů.
Už tehdy, když se lesem ozývaly houkačky a k chatě dojela policejní auta, jsem se dobrovolně vzdal, ruce za hlavou, která byla stejně jako nyní sklopená. Vždy jsem si o sobě myslel,l že jsem ctihodný občan, ale té noci se vše zvrtlo. I když to vlastně začalo už dávno předtím, nejen mým přičiněním.
Nemám co víc říct, protože vzít člověku život je neodpustitelné. Ne, že bych si snad myslel, že mi to projde, to ne. Ale věřím, že spravedlnost má být vykonána.
Nikdy nezapomenu na ta dvě chladná těla, na to, jak je svírám v náručí a snažím se jim znovu vdechnout život; přivést jejich duše zpět; chytit je, jak stoupají výš a výš, až do nebe. Ale vím, že když po nich chňapnu, tak mi jen proklouznou mezi prsty. Každý večer, než usnu; každé ráno, než otevřu oči. Stále a pořád mě pronásleduje obraz jejich zohavených těl, vlásky, které byly jako chmýří, světlé a zařící, se zbarvily do hněda, do barvy zaschlé krve.
"Ne, prosím, ušetřete alespoň ji!" Věta, která mi stále rezonuje v hlavě, slyším ji neustále a ne a ne se toho zbavit.
Křik. Rány. Volání o pomoc. A pak už jen ticho.


***

Worth [Překlad]

10. dubna 2016 v 20:22 | Tori |  Překlady a Fanfikce
Klancain, Asseylum Vers Allusia a Kaizuka Inaho v dramatu na téma Aldnoah.Zero (to zní příšerně...)
Za betaread a blbý kecy děkuju Nuttie :*

Klancain a jeho náhled na mládence (nebo více mládenců, jak se domnívá) v životě císařovny Asseylum.


O lidskosti a takových těch vznešených věcech

6. dubna 2016 v 20:34 | Tori |  Články
Už jako malé se mi v hlavě zrodila myšlenka nemít ráda lidstvo. Tehdy mi to asi připadalo jako strašně jedinečný a chytrý postoj, ale poslední dobou se k tomu vracím čím dál častěji.
Vím, že k lidstvu cítím jakousi averzi, ale proč vlastně? Není to devastace přírody a Země, co mě trápí, ani přemnožení naší rasy, válčení, nebo zásahy do daných věcí. Je to něco jiného...
"Chovejme se jako lidi."
"Buďme lidští."
Solidarita. Lidskost.

Už prosím dost...


V nějaké internetové diskuzi jsem narazila na jistý příspěvek. Bohužel (nebo možná naštěstí) si nepamatuji jeho přesné znění, ale bylo to tom smyslu, že: "Měli bychom se o ně postarat, vždyť každá smečka se stará o své zraněné a staré." Přeci odjakživa platí, že přežije jen ten nejsilnější. I první zemědělci raději zachránili dobytek, než vlastní děti. Možná není správné nimrat se v tak daleké minulosti, ale taky bychom neměli ignorovat vlastní historii.
Nemocní a nemohoucí akorát zpomalují skupinu. A nepatí to jen při evoluci. I ve škole se raději brzdí kvůli pomalejším a jen málokdy je zde snaha podpořit talent těch nadaných, a věřím, že je tomu tak i v týmových sportech.

Sbíráme víčka, pořádáme sbírky. Pomáháme ostatním, protože je to lidské. A mě by opravdu zajímalo, kde toto všechno začalo. Adam Smith tvrdil, že veškeré jednání člověka je poháněno jeho přirozeným egoismem. Řekla bych, že v tomto případě může jít třeba o to zazářit v očích společnosti jako ten hodný.

Takže znovu: Co je ta zatracená lidskost? Je to to, že lidé se opět vzepřeli přírodě a vytvořili si prostředky, jak přežít v co největším počtu, i s těmi, kteří by jinak zahynuli? Myslím, že právě to mě na lidech tak štve. To neustálé upozorňování na vlastní výjimečnost v tom, jak přelstili to nejzákladnější. Jak byla vyvinuta nová metoda kdoví čeho, jak nemocní bojují o život a postižení o důstojnost a uznání. Jsme taky jen zvířata, nic víc a nic míň, jen my jsme ze sebe udělali něco víc, přestože jsme pořád ty stejné opice na dvou nohách.

Neznamená to, že nejsem proti výzkumům, inovacím, nebo že snad ty (ne)zvýhodněné neuznávám jako lidi. Jen mě to všechno štve.

Přímo před tebou

6. dubna 2016 v 16:59 | Tori |  Povídky, texty
Ne, ty! Hej, ty tam! Vidíš mě? Slyšíš mě? Vždyť stojím přímo před tebou! Celý den, vždy jsem s tebou. Doprovázím tě, stojím po tvém boku! Povzbuzuji tě, když tě čeká velká zkouška. konejším tě, když jsi neuspěl. Soucítím s tvými smutky, sdílím s tebou tvé radosti i strasti.
A co ty na to?
Je pravda, že opakem lásky je lhostejnost. Nepřijímáš a ignoruješ mou lásku; veškerá má snaha přichází v niveč. Přehlížíš mě i mé skutky!
Jsi snad tak zahleděn do sebe samého, že nevnímáš mé emoce? Nebo je snad chyba na mé straně?
Proč? Proč Proč?
Proč?!
Proč, má lásko...
Miluju, když napíšu článek na TT, ale zapomenu ho publikovat ._.

Když se člověk zasní

4. dubna 2016 v 15:48 | Tori |  Povídky, texty
Kdy se stane, že se duše odpojí od těla? Je to právě tehdy, když se fantazie utrhne ze řetězu a my se ocitámeve vysněných krajinách, zatímco naše tělo zůstává v tom jednotvárném světě nazývaném realita?
Jak silná je ta zbraň představivosti, když dříve či pozdějí, se duše vrátí do své schránky? Do jaké míry nás dokáže ochránit síla vůle, abychom nevnímali vjemy, kterými nás bombarduje okolí? Jak moc se tato ochranná bariéra dokáže regenerovat? Co pak bude s těmi, jež o ni přišli?
A co pravý opak? Když se člověk zapomene ve snu a nikdy se nevrátí zpět? Bude pak snad chodit doslova jako tělo bez duše, nevnímajíce? A můžeme o něm říct, že je?

Manga: