Běžím, jak nejrychleji to jen jde. Přeskakuji větve, kličkuji mezi keři. Nesmím klopýtnout, protože za jediný špatný krok, za každý promarněný okamžik, se platí tím nejdražším.
Váženému čtenáři nemusí být zřejmé, v jaké se právě nacházím situaci. Aby v tom tedy bylo jasno - utíkám. Před čím? To sama netuším. Nejsem si jistá, co přesně mě pronásleduje, ale říkejme tomu Stíny.
Netuším, odkud se tam vzaly, ale když z ničeho nic zhasl plamen ohně, bylo mi jasné, že něco není v pořádku. Vzala jsem nohy na ramena a od toho momentu stále prchám, aniž bych věděla před čím.
Pokud si snad lámete hlavu na tím, proč se prostě nepodívám, tak Vám to ráda vysvětlím.
Bojím se. Ano! Je to tak prosté! Mám obyčejný strach z toho se otočit, být tváří v tvář tomu bubákovi; děsím se toho, co uvidím.
Ale já se ani nemusím obracet, abych se ujistila, že tam jsou. Cítím, jak po mně Stíny sápají, jak mě hladí po zádech a postupně si mě podmaňují. Nejsou jen za mnou, jsou všude. Utíkám před nimi, ale zároveň se ženu si jejich náručí. Ve všech směrech, všude okolo na mě číhají a- Sakra! Kruci! #*@%!
Zakopla jsem. Svalila jsem se do měkkého, mokrého listí a se zavřenýma očima jsem se vzdávala, zatímco i poslední zbytky naděje se rozplývaly.
Z oblohy ke mě doléhaly zvuky houslí. Počkat, houslí?
Dobře známá melodie stále více sílí, Stíny se postupně rozestupují a celý sen se hroutí pod paprsky ranního světla.