close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Věřím, že lidskou svobodu lze vyjádřit jedním slůvkem, které slouží jako cihlička přidržující dveře existence dokořán - možná.
- Robert Fulghum

Panda Emoji-11 (Clap) [V1] by Jerikuto Dattebane! •Spoluautorská FF s N.U.T.První a druhý díl na Konoze Panda Emoji-11 (Clap) [V1] by Jerikuto


Nenávidím, když přede mnou leží prázdná stránka.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Březen 2016

Ptáček

24. března 2016 v 10:49 | Tori |  Povídky, texty
Už jste slyšeli pověst, že na nás dohlíží anděl strážný? To je ale jen zušlechtěná verze skutečnosti. Nad každým z nás poletuje malý neviditelný ptáček. Neslyšně mává křidélky a doprovází nás na každém kroku po celý život. Já se s jedním z těch strážných ptáčků znám. Dal mi příležitost nahlédnout za obzor prostřednictvím vyprávění příběhu své svěřenkyně.



Na dně slepé uličky [TT]

19. března 2016 v 13:01 | Tori |  Povídky, texty
Jsi na dně? Na místě, o kterém se říká, že z něj není návratu? Nebo jsi jen udělal chybu, kterou jde jen těžko napravit?
Špatně sis vybral a skončil ve slepé uličce? Nechceš zkusit otočit se a prozkoumat celý ten zapeklitý labyrint Života?
Říkáš, že už není cesty zpět. Že už nemá cenu hnát se za dobrým koncem, protože nežiješ v pohádce a život vždy končí smrtí.. Že na konci už na nikoho nic nečeká, nic nebude a zbyde jen prach.
Nikdy se nedíváš do větší hloubky, někdy ani ne na povrch. Jen zavíráš oči a vidíš černý odraz svého já.
Zkus vzhlédnout od své mizérie. Tam dole není napsáno řešení tvých problémů, je třeba vydat se je hledat, odejít a vrátit se zpět, i se řešením.


Stíny

14. března 2016 v 20:12 | Tori |  Povídky, texty

Běžím, jak nejrychleji to jen jde. Přeskakuji větve, kličkuji mezi keři. Nesmím klopýtnout, protože za jediný špatný krok, za každý promarněný okamžik, se platí tím nejdražším.
Váženému čtenáři nemusí být zřejmé, v jaké se právě nacházím situaci. Aby v tom tedy bylo jasno - utíkám. Před čím? To sama netuším. Nejsem si jistá, co přesně mě pronásleduje, ale říkejme tomu Stíny.
Netuším, odkud se tam vzaly, ale když z ničeho nic zhasl plamen ohně, bylo mi jasné, že něco není v pořádku. Vzala jsem nohy na ramena a od toho momentu stále prchám, aniž bych věděla před čím.
Pokud si snad lámete hlavu na tím, proč se prostě nepodívám, tak Vám to ráda vysvětlím.
Bojím se. Ano! Je to tak prosté! Mám obyčejný strach z toho se otočit, být tváří v tvář tomu bubákovi; děsím se toho, co uvidím.
Ale já se ani nemusím obracet, abych se ujistila, že tam jsou. Cítím, jak po mně Stíny sápají, jak mě hladí po zádech a postupně si mě podmaňují. Nejsou jen za mnou, jsou všude. Utíkám před nimi, ale zároveň se ženu si jejich náručí. Ve všech směrech, všude okolo na mě číhají a- Sakra! Kruci! #*@%!
Zakopla jsem. Svalila jsem se do měkkého, mokrého listí a se zavřenýma očima jsem se vzdávala, zatímco i poslední zbytky naděje se rozplývaly.
Z oblohy ke mě doléhaly zvuky houslí. Počkat, houslí?
Dobře známá melodie stále více sílí, Stíny se postupně rozestupují a celý sen se hroutí pod paprsky ranního světla.


Těžký život sedačky

6. března 2016 v 20:31 | Tori |  Povídky, texty
Znáte ten pocit, když dosednete na sedačku a zavrtíte se, aby jste našli polohu, ve které strávíte svou cestu? A pak to přijde! Vzduch je nasycen vůní trávy (Ne té čerstvě posekané.) a bije se s puchem těch více aromatických spolucestujících, v létě navíc s neznalci deodorantů. Ani nechcete vědět od čeho je ta mokrá skvrna do které jste dosedli a doma na sobě objevíte přilepenou žvýkačku! I takhle může vypadat cestování, ale mojí drazí, nezapomínáte na někoho? Ano, právě k vám promlouvá sedačka!
Možná je to k nevíře, ale i to měkké polstrování pod vaším tělem má city. A věřte - není zrovna příjemné být celý den v pohybu, obzvláště pokud trpíte kinetózou. Když navíc musíte poslouchat cizí telefonáty, někdy tak hlasité, že se prostě nedají ignorovat, tak byste nejradši... skočili pod vlak! Podobnou kapitolou jsou malé uječené děti, které si někdy myslí, že jsem trampolína. Někteří na mě leží, jiní si o mě opírají zablácené boty, nebo na mě drobí.
Pak jsou zde ti nejtroufalejší - tatéři! Z těch se mi vaří krev ve vláknech, klidně si bezostyšně vezmou fixu a začnou po mě čmárat, jako kdybych byla plátno!
Zkrátka a dobře: Buďte trochu víc ohleduplní ke svému okolí!