Maminka mi vždy kladla na srdce, že bych neměla jídlo hltat najednou. Nejen, že si pak nevychutnám tu vynikající chuť a ochudím se o prožitek, ale hlavně - nedostane se ke mně ta láska, se kterou kuchař pokrm připravil, a neokusím výsledek, pro který onen člověk využil veškerého svého umu, jen pro můj dobrý pocit a spokojený žaludek.
Ale přesto právě pádím do školní jídelny, abych do sebe naházela kaši, která mi každý den stimuluje buňky stejnou chutí, jako kdyby se mi snad snažila svou pachuť vštěpit do paměti tak, abych ji už nikdy nezapomněla.
A právě, když usedám s tácem v rukou ke stolu, si říkám, kam se podělo mé potěšení z jídla, které pro mě bylo jako zákusek k dobrému obědu.
"Nežijeme proto, abychom jedli."
Omluva mého otce, když mi servíruje svou mraženou specialitu. Máma říkávala, že zmražené jídlo má i zmraženou duši. To už zapomněl na slova mámy?
S těmito myšlenkami se pouštím do jídla, odhodlaná rozpoznat v něm pocity umělce, který jej připravil.
Můj úkol na tomto světě možná není jíst, jsou zde tisíce snů a cílů, za kterými se tak dychtivě ženu, ale nechci být lhostejná vůči něčemu, co je pro mne možná znamená to stejné, co vzduch, který dýchám, ale pro jiné je to výsledek jejich dlouhé práce.
Věřím, že když pro mě jídlo nebude jen prostředek k přežití, můj svět se rozzáří pestrými barvami.