Nevěděl jsem, jak její dlaně vypadají bez knihy. Listy svírala tak silně, až se jí někdy prsty třásly. Pokaždé, když otočila stránku, znovu se zoufale ponořila do slov, chtěla víc a víc. Ale jednoho dne se její ruce ani jednou nepokusily otočit stránku.
Jmenovala se Lucy. Vypozoroval jsem, že byla tichá a četla, kdy jen mohla. Po škole chodila do knihovny a pak zamířila přímo na nádraží.
Měla zářivě blonďaté vlasy, tak podobné slunci, pod jehož paprsky jsme jezdili ze školy. Gray tvrdil, že upřednostňuje knihy před lidmi.
A já, Natsu, jsem ji každý den ve vlaku pozoroval. Její soustředění na knížku, kterou právě četla, mě fascinovalo. Její oči se pohybovaly rychleji než světlo. Kdybych mohl, díval bych se na ni navždy.
Ale nikdy jsem nesebral odvahu ji oslovit. Několikrát jsem se pokoušel, ale vycouval jsem, když jsem se ztratil v jejích očích. Nechal jsem ji dál číst.
"Přijíždíme do stanice..." zahlásil robotický hlas do ospalého rána.
Lucy mrkla na informační obrazovku, chytla se jedné z kovových tyčí a zvedla se. Když vlak dobrzdil, spěšně dala knihu do tašky a chystala se vystoupit.
"Tvoje kniha," zamumlal jsem, když spadla na podlahu. Čekal jsem, že si toho všimne, ale nestalo se tak.
"Tvoje kniha," zopakoval jsem hlasitěji. Když se neotočila, zvedl jsem ji a pospíchal ven, abych ji dohonil.
"Lucy, vypadla ti kniha!"
Tehdy jsem poprvé vyslovil její jméno.
Začala se rozhlížet po okolí, hledala osobu, která ji volala.
"Tady máš," přišel jsem k ní a podal jí knihu.
Nevzala si ji. Mlčky si o mně udělala obrázek a zamračila se.
"Jsi moc hlasitý."
"Promiň, takový už jsem," zazubil jsem se.
"Odkud mě znáš?"
"Chodíme do stejné školy," nedivil jsem se, že neví, kdo jsem. "Jsem Natsu. Tohle ti vypadlo," zatřásl jsem knihou.
"Ach," krátce se na ni podívala, "dám ti ji."
"Ale jsi upros-"
"To je v pořádku," zamávala na rozloučení "Už ji nebudu číst, takže ti ji dám."
"Díky." Ze zvědavosti jsem se podíval na knihu. Její záložka byla kdesi uprostřed. Nebyl jsem kdovíjaký čtenář, ale překvapivě jsem se těšil, až budu číst to samé, co ona.
"Sbohem, Natsu." Otočila se a vyrazila smeřem ke škole. S úsměvem jsem knihu schoval do tašky a vydal jsem se stejným směrem.
•
"A ty ji čteš?" přidal se Gray a opřel se dlaní o lavici.
"Zmlkni," zamračil jsem se na ně. "Někdy si rád počtu."
"Jo. Menu v restauracích."
Otočil jsem se ignoroval je. Díky Lucy jsem si začal čtení užívat. Pomalu jsem vstupoval do světa, který ona milovala.
Během krátkých pauz ve výkladu učitelů jsem pokaždé přečetl několik dalších slov, než zase začali mluvit. Nikdy bych nepomyslel, že čtyři napsaná slova by se v mé hlavě proměnily do takových scenérií.
Když hodina skončila, se vzdechem jsem knihu zavřel.
"Je fakt nutný, abys ji četl nahlas?" stěžoval si Gray, když jsme se šli na další hodinu.
"Když nebudu, tak usnu," odpověděl jsem ospale.
"Tak proč se do toho nutíš?" zeptala se Erza.
"Jen tak," odpověděl sem.
Vše, co jsem chtěl, bylo sblížit se s Lucy.
•
"Ah, ty jsi ten z rána, že?" zašilhala a snažila si vzpomenout.
"Jo, Natsu," připoměl jsem jí s úsměvem.
"Přečetls ji celou?" Dorazil vlak a ona nastoupila. Mířila ke své obvyklé sedačce. Já si sedl naproti jí, jako vždycky.
"Ne," uchechtl jsem se "Jen dvacet stran. Beru to krůček po křůčku."
Se znuděným výrazem zkoumala zem. Vidět ji s prázdnýma rukama pro mě bylo neznámé.
"Vadilo by ti, kdybych na tebe mluvil?" zeptal jsem se.
"Jo," věnovala mi úsměv, "vadilo."
Nechal jsem to být. Byl jsem rád, že jsem si s ní konečně popovídal.
Nezamávala ani se nerozloučila, když vystupovala. Nic jsem neočekával. Stejně jako s knihou, krůček po krůčku se budu snažit dostat se k ní blíž.
"Lucy, co tohle znamená?" zeptal jsem se hned další odpoledne, když nastopila do vlaku. Ukázal jsem na řádek, kterému jsem nerozumněl.
Zírala na mě a promnula si kořen nosu. "Ty toho nenecháš, že?"
"Nerozumím tomu," znovu jsem přečetl frázi.
"Když to nepobíráš, proč to nepřestaneš číst?" podotkla.
"Chci vědět, co se stane s hlavní postavou," svěřil jsem se, "Fandím mu," opatrně jsem knihu zavřel a pokračoval jsem. "Nepřestává si věřit, i když jsou všichni proti němu. Lidé, co se nevzdávají snů jsou skvělí."
Vypadalo to, že chtěla něco dodat, ale nedošlo k tomu. "Jsi ze všeho tak rozjařenej."
"Každý to říká," usmál jsem se. Zase jsem pohledem sklouzl na její prázdné ruce a aby řeč nestála, nechal jsem mé zvědavé já mluvit. "Ty už nebudeš číst? Nějakou dobu jsem tě neviděl jít do knihovny."
"Víš toho o mě dost," poznamenala.
"Každý den chodíme s kámošema okolo knihovny a vidívám tě tam," objasnil jsem jí.
"Jo, aha," zvedly se jí koutky. "Každý den slýchávám hlasitou skupinu lidí, jak prochází okolo. Řuší mě to."
"Promiň," zamumlal jsem.
"Takže tos byl ty," řekla si pro sebe. Než jsem se ještě jednou omluvil, přerušila mě. "Máš hezký úsměv."
Jakmile to řekla, prudce se zvedla a opustila vlak. Byl jsem tak v šoku, že jsem ani neslyšel ohlášení její stanice. Zašklebil jsem se a vyčkával jsem na moji zastávku.
Chtěl jsem knihu brzo dočíst, pro Lucy.
•
"Tak zítra, Lucy," zamával jsem jí, když vystupovala. Ona mi to oplácela jen mírnými pohyby, jako by nechtěla, aby si toho lidé všimli. Ale i tak.
Jak dny ubíhaly, všiml jsem si dvou lidí, kteří na ni čekali. Byli to starší muži a doprovázeli ji z nástupiště. To bylo vše, co jsem viděl, než se zavřely dveře a vlak se rozjel dál.
Snažil jsem se si s tím nelámat hlavu. Nebyla to moje věc.
"Jsem čím dál blíž," podotknul jsem, když jsem kontroloval, jak daleko už jsem. Její záložka už byla jen dvacet stran předemnou. Nalistoval jsem její stranu a všimnul si, že na její záložce byl připevněn červený drahokam.
"Záložka?" zeptala se další den po škole.
"Je fakt super," pochválil jsem ji.
"Tu ti taky dávám," odpověděla.
"Fakt?" zeptal jsem se až moc nahlas. Nabořila se do sedadla a zavřela oči.
"Ztiš se," zavrtěla hlavou.
"Ale budeš ji potřebovat, když budeš číst," uvědomil jsem si a vytáhl jsem ji ven.
"To je dobrý," ujišťovala mě.
Zvedl jsem drahokam do vzduchu a z okna na něj dopadly paprsky a odrážel světlo, stejně jako její vlasy. Zatřpytil se.
"Tvoje vlasy a záložka se k sobě hodí," zvedl jsem se a sedl si vedle ní, aby to taky viděla.
"Jak to mám asi vědět?" odvrátila pohled k zemi.
"Musíš se na to podívat," zavtipkoval jsem a štouchl ji do ramene.
Povzdechla si a koukla se do drahokamu. Neuvědomovala si, že se stále přibližovala k mé hlavě. Její tvář byla hned vedle mé.
"Měj se," odtáhla se a vystoupila. Díval jsem se, jak odchází a všiml jsem si, že dvojice, co na ni čeká, byla blíž než minule.
"Kdyby tak neslyšela hlášení," zabrblal jsem a záložku jsem dal na místo, kde jsem skončil já.
Snad ji někdy dostihnu.
"Jo!" zakýval jsem a vrátil jsem se k větě, u které jsem skončil.
"Nutí tě do toho táta?" zeptala se Erza.
"Ne," zavrtěl jsem hlavou a oči nespustil z knihy. "Teď mě nech se učit, jo?"
Když jsem si prošel ještě několik odstavců učiva, něco mi prolétlo hlavou.
"No jasně," zašeptal jsem v šoku. "Musím to říct Lucy."
Jako na zavolanou Lucy zrovna procházela kolem mojí třídy. Snažil jsem se upoutat její pozornost. Zaťukal jsem na okno. Na chvíli zastavila svou chůzi. Pak ale pokračovala dál, jako by nic neslyšela.
"Kdo to je?" zajímalo Erzu.
"Nikdo," vrátil jsem se ke knížce a předstíral jsem učení.
Prostě jí to řeknu po škole.
•
"Proč to nepřestaneš číst?" zeptala se. "Jako já."
"Věděl jsem, že jsi ji ještě četla," potvrdil jsem si.
Sedl jsem si k Lucy a otočil se na ni.
"Tohle ti vracím," natáhl jsem k ní knihu.
"Nechci ji," odmítla mě s grimasou.
"Já na knižky nejsem," odvětil jsem. "Není na nich nic zajímavého. Ale pokaždé, když přečtu větu, se mi v hlavě zhmotní celý film. Ještě na tom dělám, ale dokážu si věci vybavit i při učení. Čím víc zkoušíš nové věci, tím víc si vše užíváš. Díky, žes mně to naučila."
"Na," vložil jsem jí knihu do rukou.
Nevěděl jsem, jak moc se už její ruce vzdaly a kolik odhodlání musela dát do toho, aby na to znovu mohla dosáhnout.
"Ach," zakňučela, jak jí kniha proklouzla mezi prsty, když se pro ni natáhla. Už už jsem se ohýbal, abych ji vzal, ale položila ruku na mé rameno a zastavila mě.
"Moje oči zapomněly, jak mají všechno dělat," prohlásila.
"Co?" vzhlédl jsem k ní. Dívala se do dáli.
"Všiml sis těch dvou lidí, co na mě čekávají?" zeptala se.
Přikývl jsem.
"Pomáhají mi jít domů. Nevzpomenu si, jak se ta nemoc jmenuje. Jen vím, že bude den, kdy už nic neuvidím."
Neměl jsem slov. Celé ty dny, co jsem s ní mluvil se vzdávala, zatímco jí dělal přesný opak.
"Teď rozeznám věci jen podle jejich tvaru." polkla. "Ale už nemůžu číst knížky."
Otočila se na mě: "Nevidím ani tvůj obličej."
"Ale teď vidíš," můj hlas skouzl až do šepotu. "Možná se stane zázrak a budeš-"
"To jsem si taky myslela," zasmála se. "Ale každý den se něco, co jsem znala, změnilo v jen rozmazanou skvrnu."
Podívala se z okna. Slunce rozjasnilo její oči.
"Nevadí mi to. Mám hodné rodiče, kteří mi dávali knihy. Měla jsem pěkný život, takže je to v pohodě," usmála se k obloze.
Nebylo to v pohodě. Nezáleželo na tom, kolikrát jsem obrátil list, nikdy na ni nedosáhnu.
Kluk, co v sebe věřil, nedosáhl svého cíle. Měsíce a měsíce cestoval, jen aby našel to, co potřeboval, a když dorazil do cíle, nic tam nebylo.
To byla strana, kterou kdysi střežila její záložka.
Potom, co se mi svěřila, se mnou pozvolna přestávala mluvit.
Rozhovory končily uprostřed, pár vět a ticho. Bolelo mě vidět její oči pomalu přicházet o barvy.
Začala se mi vzdalovat do temného světa, i když ani jeden z nás nechtěl, aby do něj vstoupila. Patřila se mnou do světa čtení.
Chystal jsem se vtáhnout ji zpět do světla. Nevěděl jsem jak, ale chtěl jsem udělat vše pro to, abych zachránil dívku, do které jsem se zamiloval.
•
"Zvládl jsem to," vydechnul jsem, když jsem dosedl na mou obvyklou sedačku. Otevřel jsem oči. Lucy neseděla naproti.
Rozhlédl jsem se okolo a snažil se nepanikařit. Uvědomil jsem si, že jsem nastoupil do špatného vozu. Zvedl jsem se a došoural se do dalšího vagónu. Jediný cestující byla ona.
"Natsu, už tě nevidím," jeji třesoucí se hlas zaplavil celý vůz. "Jsem sama?"
"Nejsi." zašeptal jsem a pospíchal k ní. "Omylem jsem nastoupil do špatného vagónu."
"Kde jsi?" hledala mě, dívajíc se všude okolo. Její oči se na chvilku zastavily na mých, ale pak se zase obrátily a pátraly dál.
"Tady," odpověděl jsem pevným hlasem. Opatrně jsem se dotknul její ruky. Při náhlém kontaktu nadskočila.
"Proč tě nemůžu vidět?" ptala se a její ruka zamířila k mému obličeji. Položila mi dlaň na tvář.
Její temné oči byly upřené na mě. Konečně se na mě dívala.
"Vidím jen barvy," řekla. "Byly tvoje vlasy vždycky tak zářivé?" Ucítil jsem třesoucí se prsty prohrabující prameny mých vlasů.
"Tohle je asi můj poslední den," zašeptala.
"Prosím, nevzdávej se," žadonil jsem.
"Nevidím," během řeči jí selhal hlas. Po tváří jí tekly slzy a život v jejích očích každou chvílí ustupoval.
"To bude dobrý," pokusil jsem se ji uklidnit, přestože jsem se uklidňoval já sám.
"Když úplně přijdu o zrak, můžeš mi udělat laskavost?" jemně se zeptala.
"Cokoliv si budeš přát," tlumil jsem chvění ve svém hlase.
"Předčítej mi," zašmátrala v tašce, vytáhla knížku a nedbale listovala stranami.
"Tohle," podala mi ji.
"Dobře," odkašlal jsem si. Chtěl jsem, aby si přála obrátit stránku.
Vybrala tu nejzdrcující pasáž z knihy.
"Děkuji, Natsu," usmála se, když hlásili její stanici.
"Chceš pomoct domů," vstal jsem, když vlak dobrzdil v zastávce.
"Ne, to zvládnu. Tak zítra," zamávala a vystoupila. Šla, jako by nic, ale všiml jsem si v její chůzi mírných škobrtnutí.
Od té doby, co jsem ji poznal, jsem se vždycky těšil, až ji uvidím. Ale muset vidět její oči bez života bylo něco, co jsem už nikdy nechtěl spatřit.
•
"To má být konec?" zvolal jsem frustrovaně.
"Musí tam být epilog!" vykřikla Lucy.
"Zbývají jen poznámky autora," ještě jednou jsem pro jistotu zkontroloval.
"Ještě jednou přečti poslední stranu!" požádala.
"Dobře," usmál jsem se a znovu přečetl poslední odstavce.
Už jsou to tři týdny, co Lucy definitivně oslepla. Zázrak, ve který jsme doufali, nenastal.
První tři dny nešla do školy, ale pak se vrátila, jako by se nic nestalo. Její ruce už nebyly prázdné, ale držely tenkou bílou hůl.
Mluvili jsme spolu pořád stejně, jako by pořád viděla. Ze začátku bylo nesnesitelné poslouchat, jak při každém kroku hůl klapne o zem. Ale když jsem jí začal číst, všechna bolest opadla.
Vždy sedávala na stejném místě, ve stejném vlaku, v ten stejný čas, v rukách držela knihu. A já do ní byl slepě zamilován.
Dattebane! •Spoluautorská FF s 






















![Lovely Shoujo Emoji (Huggy Hug) [V2] by Jerikuto](http://orig13.deviantart.net/a397/f/2014/073/c/6/lovely_shoujo_emoji__huggy_hug___v2__by_jerikuto-d7a4cw7.gif)



Páni, dát se do překladů jsem vzdycky obdivovala :D! Možná až bude čas tak si i tento celý příběh přečtu