Věřím, že lidskou svobodu lze vyjádřit jedním slůvkem, které slouží jako cihlička přidržující dveře existence dokořán - možná.
- Robert Fulghum

Panda Emoji-11 (Clap) [V1] by Jerikuto Dattebane! •Spoluautorská FF s N.U.T.První a druhý díl na Konoze Panda Emoji-11 (Clap) [V1] by Jerikuto


Nenávidím, když přede mnou leží prázdná stránka.

Říjen 2015

Kdy nadejde ten čas, až... [TT]

29. října 2015 v 9:44 | Tori |  Články
Kdy je správný čas rozloučit se s minulým? S věcmi, které už nebudeme nikdy potřebovat. S prvními dupačkami, s hračkami?
Já sama si ještě pořád schovávám skoro všechny hračky, se kterými jsem si jako malá hrávala. Littlest Pet Shop mám ve dvou krabicích, obě v pokoji. Domečky ve sklepě. S plyšáky spím, barbíny odpočívají kdesi v IKEA tašce s ostatními poklady mého dětství.

A bude někdy možnost dát sbohem starým přátelstvím? Lidem ze základní školy jsem řekla, že přijedu. A tak jsem učinila; po třech letech. A? Stačilo mi, když jsem z dálky viděla tři spolužáky z vedlejší třídy. Těžko uvěřit, co všechno se může stát během pár let. Poznali mě? Ani jsem s nimi nepromluvila.

A co my sami? Kdy je čas říct sbohem něčeho uvnitř nás? Stačí novoroční předsevzetí, abych zamávala svým špatným vlastnostem? Nebo jen vytrhnu nadzemní část a kořeny budou kdesi uvnitř stále růst?
Co třeba to dítě, které by si chtělo hrát? Je vůbec možné vyhodit ho z domu, z mojí mysli? Nebo mu jen dávám zaracha a snažím se ho nevnímat?
Každou sekundu se náš život mění a stále se tak loučíme se starými... starým vším.

Co už nebude třeba

24. října 2015 v 9:07 | Tori |  Povídky, texty
Na tomto světě se lidé vždy odlišovali. Někteří se povyšovali nad jinými, ale v jiném smyslu slova, než jaký znáte vy.

Veřejně bylo známo, že Povýšení jsou povýšení. Někteří z nich také byli, ale není možné hodnotit skupinu lidí jedním slovem. Ti povýšení z Povýšených byli většinou velmi schopní, v jejich hiearchii na vysokých příčkách.
Svět konal podle jejich přání. Bytosti, věci, emoce - všechno při jejich soudu ztrácelo svou podstatu. Existence nebyla otázkou přírody, ne teď, když veškeré bytí spočívalo v jejich rukou. Barvy jejich očí, to bylo to, co je nadřazovalo. Fialová, slunečná, karmínová a brčálová. Těm, kterým oči září těmito odstíny, v těle proudí mocná krev předků všech nás vyjímečných. My, kteří stojíme nad nejvyššími, kterým se klaní nebesa. Potomci bohů.

***
Tentokrát blábol bez kontextu. Něco v tomto smyslu měl být začátek k příběhu, který už pár měsíců zabírá kapacitu paměti v mé hlavě. Není nad to, když se rozhodnete to celé překopat, tím pádem urývek výše je bezcenný. Jen neúplná myšlenka.

A v noci se ti zdá o rajčatové omáčce.

17. října 2015 v 10:21 | Tori |  Povídky, texty
Celou dobu se schováváš ve skříni. Na krabicích, které jsi svou vahou promáčkla, se ti dřepí špatně. Na tváři tě šimrají pověšené kabáty. Bojíš se, aby pod tebou nepraskla polička a ty neprozradila svůj úkryt. Maminka ti řekla, ať se schováš, proto zde teď jsi. Ve tmě. Srdce ti bije o sto šest. Z kuchyně k tobě doléhá křik a tlumené rány. Maminka prosí ty dva pány, kteří před chvílí přišli, aby s něčím přestali. Copak asi provádí? Taky zabořili prsty do kaše, aby zkusili jak chutná, i když ještě nebyla hotová? Nebo si snad taky vzali koště a hráli si na čarodějnice? Možná každý prováděl něco jiného.
,Ale proč si já musím hrát na schovávanou?' přemítáš. Vždyť tě nikdo nehledá, jaký to pak má smysl?

To jediné, pravé zaklínadlo

11. října 2015 v 22:49 | Tori |  Povídky, texty
"Co je magie?" ptáš se. Starý děd ti říká, že je to krev prvních mágů, která žije v našem těle a my máme tu výsadu její síly využívat. Nevěříš mu. Vždyť maminka ti vždy říkala, že to pravé kouzlo, to nejsilnější zaklínadlo, je jen jediné slůvko odrážející sílu víry a vůle, vycházející až z nitra duše a nesoucí v sobě podstatu srdce. Tajná formulka, která se prorazí až do nejvzálenějšího kouta mysli každého člověka a úplně si ho podmaní.
"Prosím, co je to magie?"