"...předpokládaná doba zpoždění se může změnit. Omlouváme se..."
Toto hlášení na nádraží slyšívám často. Připomíná mi jednu situaci. Nemůžu ji nazývat vzpomínkou, protože se zřejmě nikdy nestala, je to spíše směs chvílí z mého dětství. Stojím na nástupišti, vedle mě máma (nemusela by tam být, ale vždy jsem jezdila s ní), mužský hlas oznamuje zpoždění. Nikdy (NIKDY!) mě tehdy nenapadlo, že by vlak mohl přijet ještě později. Myslela jsem, že se zpoždění může jen zkrátit.
O několik let později, zejmě znovu během hlášení o zpoždění, se mi hlavou honí jiné myšlenky: "Zase pět minut? Určitě zde budu trčet ještě dlouho" *
Už jsem ztratila ten dětský pohled, na svět a problémy se dívám pesimisticky a už nejsem schopná se tam vrátit. Nedokážu se přimět k upřímné myšlence, že dorazí dřív.
Přivádí mě to k otázkám.
Proč?
Změnil se můj pohled na svět?
Jsem pesimista, nebo realista?
Nebo to znamená dospívání?
Vzdala jsem se naděje na lepší?
*
Mou obhajobou za tyto pohmurné myšlenky jsou fakta. Můj ranní vlak má zpoždění denně. Letošní školní rok můj vlak přijel pokaždé pozdě.
Co se Vám honí hlavou, když má vlak zpoždění?
Dattebane! •Spoluautorská FF s 






















![Lovely Shoujo Emoji (Huggy Hug) [V2] by Jerikuto](http://orig13.deviantart.net/a397/f/2014/073/c/6/lovely_shoujo_emoji__huggy_hug___v2__by_jerikuto-d7a4cw7.gif)



Slýchávám, jope? Zbytek... :D Realita tě dostihla Torinko, přišla jsi o iluze :(.