(Děkuju Nuttie a korekturu ^^)
fanfikce na Guilty Crown
Všechny životy, které vzal, všechny tyhle bezvýznamné životy najednou začaly oplývat smyslem prostřednictvím té jedné smrti.
Dítě donuceno k dospělosti během sekund.
• • •
Věci nešly zrovna podle plánu. Vlastně špatně bylo úplně všechno.
Někde vzadu v hlavě si Daryl říkal, že by si měl začít zvykat. Nic se nedařilo, když se jednalo o Pohřebáky nebo kohokoliv spojeného s Oumou Shu. Takže při srážce dvou endlavů si uvědomil, že té zatracené zkriplené holce se podařilo ho zasáhnout. Nemohl si pomoc a hluboko uvnitř věděl, že se s tím nedá nic dělat. Nezáleželo na tom, jak moc se snažil, nebo na tom, co vše se pokoušel dokázat sám sobě.
Takže ačkolivbyl kvůli nárazuv šoku, nemohl říct, že ho to nepřekvapilo. A s touto myšlenkouproklel celý svět a lidi, které kdy potkal, ztratil vědomí a obrazovky jeho endlavu zhasnuly.
Nikdy se nespoléhal na ostatní. Ve skutečnosti všemi pohrdal. Obyčejní lidé, nepoužitelní červi, neschopní retardi. On jediný mohl svou práci udělat správně. Byl v tom perfektní. Pocházel z dobré rodiny, pohledný, sebejistý a silný. Tak viděl sám sebe.
A pak se setkal s Pohřebáky. A poprvé ve svém životě okusil chuť porážky. Zkažený ochraňovaný spratek, který měl vždy vše. Nečekal to. Převrat, který jeho život otočil vzhůru nohama. Tehdy se něco zlomilo - nebo spíš, vždy to neměl v hlavě v pořádku. Opovrhování ostatními, nezájem o jejich životy, jen šel vpřed po cestě smrti a pošlapával přitom důstojnost ostatních. Byl dítětem navždy izolované od reality vlastním smyslem pro nadřazenost. Celé jeho myšlení se zakládalo na tomto přesvědčení. Takže když ho zasáhla tato zásadní skutečnost, začalo se vše hroutit. A jestli si o něm někdo myslel, že byl krvežíznivý hajzl... mohli zblízka pozorovat probuzení té opravdové bestie.
Dosud žil jen pro zabíjení. Spíš aby sám sobě, než ostatním, dokázal, že jeho přesvědčení byla správná. Že byl pořád ten stejný Daryl. Že byl stále silný, nezávislý, pyšný a schopný překonat jakékoliv překážky.
A to vše se pomalu ztrácelo spolu s jeho vědomím. Poprvé prožíval zvláštní pocit rezignace, zatímco i poslední blikající světla kontrolek mizela. Nakonec už necítil ani nepravidelný puls srdce a šťípáníviru, který si postupně podmaňoval jeho tělo.
Když se probudil, už nebyl v kabině. Silné kabely vycházející zotvoru v jeho hrudi byly odpojené a fialové krystaly odpadávaly. Cítil něčí podpírající ruku. Šel někam? Nohy měl ztuhlé, jako kdyby byly ze dřeva.Zvedl hlavu, aby se podíval, kdo si dovolil se ho dotknout a jeho oči zaplavil čirý šok.
Po událostech posledních týdnů ho už skoro nic nepřekvapilo. Ale když uviděl Rowana, který ho podpíral a vedl k východu, aby ho dostal z budovy, z úst mu zmizely veškeré nadávky. Vydal ze sebe prosté "Ty?", a ani se nesnažil skrýt svůj údiv.
Odpovědi se nedočkal. Když dorazili k výtahu, Rowan ho otevřel a ne zrovna jemně strčil Daryla dovnitř. Bolestivý náraz jeho zad o kovovou zadní stěnu ho přivedlo zpět ke smyslům. Vrhl na něj nevraživý pohled s nelibostí nad házení s ním jako s pytlem. Chodbou se rozléhaly dunivé kroky, ale blonďák je sotva zaregistroval, protože Rowan konečně promluvil.
"Když dostaneš další šanci," kroky byly čím dál blíž, šli po nich minimálně dva vojáci, "buď k lidem milejší!"
Rowan se k němu s odhodláním (nebo zoufalstvím?) otočil, z čela mu stékal pot od nesení jistého mladíka celou cestu od kokpitu endlavu k nouzovému východu.
"Hluboko uvnitř jsi hodný kluk, Daryle!"
Otočil se zpět, stiskl knoflík. Jak se dveře začaly zavírat, uvědomil si, že už k nim dorazili a došlo mu, co chtěl Rowan udělat. Zatnul svaly, ale bylpříliš pomalý - dlaně se bezmocně dotkly zavřených dveří, zatímco z druhé strany se ozývaly zvuky střelby.
Vzdal se svého života, aby mohl utéct. Po tom všem, co kdy udělal a řekl, se obětoval aby mohl dál žít. Tíhu toho nyní nesl na svých bedrech. Dlaně mu zůstaly na dveřích výtahu, lehce se třásl a zíral na tenkou mezírku, ale dveře se odmítaly otevřít.
Ani při porážce nazažil takovou bouři emocí. Běsnící smršť emocí z nejhlubších hloubek jeho srdce ochromující vše kolem. Chladný kov pod jeho prsty. Poslední výstřely na druhé straně. Hlasité bouchnutí těla o dveře výtahu.
Byl bezradný. Slabý. Vždy ochraňován v pohodlí endlavu, používající obrovské robotické končetiny k pohybu a zbraně k zabíjení. Nikdy nic neudělal sám. Zírajíc na své ruce si to teprve teď uvědomil.
Slabý.
Zkažený.
A záhy měl pocítit následky všech chyb, které kdy udělal.
Pak přišla bolest. Zpočátku slabá, takové nenápadné píchání kdesi v hrudi při vzpomínkách. Vzpomínkách na zabíjení lidí. Vzpomínky na ponižování lidí. Vzpomínky na všechny velké i malé věci, které udělal špatně.
A někde tam byl Rowan, nejvíc vyčnívající. Ten, kterého vždy urážel. Zacházel s ním jako s kusem hadru. Vybíjel si na něm špatné nálady. A on, ač nerad, s nevrlým výrazem a rezignací v očích snášel. Jestli to byly, nebo nebyly rozkazy - nakonec v tom byli spolu, ne? Parťáci ne zrovna dobrovolně, ale přesto. Dokonce v tomhle šíleném místě, znovu byli na stejné lodi.
Proč? Už to na tom nezáleželo. S těmito jeho posledními slovy, nezáleželo na tom.
"Jestli tě zničím, můžu být sám sebou!"
Slova, která vykřikl v zápalu poslední bitvy. Ramena mu cukala potlačovaným smíchem, hlava skloněná, dlaně pevně sevřené v pěst, opřené o studené dveře. Dveře, které se nepohly. Zvedl ruku, zmáčkl tlačítko na kontrolním panelu. Cítil, jak se kabina výtahu rozpohybovala a zamířila směrem dolů.
Být sám sebou? Co je to za blbost? Znovu se opřel o stěnu a nechal své tělo klesnout na podlahu.
Všechny ty bitvy, všechny ty vraždy, všechny ty hry a lovy do kterých byl tak ponořený, co vůbec byly?
Všechny životy, které vzal, všechny tyhle bezvýznamné životy najednou začaly oplývat smyslem prostřednictvím té jedné smrti.
Z úst mu unikl vzlyk.
Dítě donuceno k dospělosti během sekund.
"Rowane... ty bastarde."
Dattebane! •Spoluautorská FF s 






















![Lovely Shoujo Emoji (Huggy Hug) [V2] by Jerikuto](http://orig13.deviantart.net/a397/f/2014/073/c/6/lovely_shoujo_emoji__huggy_hug___v2__by_jerikuto-d7a4cw7.gif)


