Věřím, že lidskou svobodu lze vyjádřit jedním slůvkem, které slouží jako cihlička přidržující dveře existence dokořán - možná.
- Robert Fulghum

Panda Emoji-11 (Clap) [V1] by Jerikuto Dattebane! •Spoluautorská FF s N.U.T.První a druhý díl na Konoze Panda Emoji-11 (Clap) [V1] by Jerikuto


Nenávidím, když přede mnou leží prázdná stránka.

Mé okovy

24. srpna 2016 v 17:24 | Tori.U |  Povídky, texty
Pokusil se mě chytit za zápěstí a já sebou cukla, když se mě na tom místě dotknul. Všechno se začalo vracet. Snažila jsem se to nedát najevo. Marně. Všimnul si.
"Kdo ti to udělal? "
Mlčela jsem. Co čekal, že mu řeknu? Bylo to očividné. Kde jinde bych k tomu přišla?
"Panebože." Zvedla jsem k němu svůj pohled. V očích měl bolest. Pustil mě a odtáhl se. Levačkou si zajel do blonďatých vlasů, hned na to hlavu složil do dlaní. Kdo by kdy řekl, že zrovna on bude takhle reagovat.
Odvrátila jsem se. Nemohla jsem se na to dívat. Ani nevím proč. Lhářko. Stydíš se.
"Tsugumi... " Zase jsem sebou cukla. Překvapením. Už dlouho mě nikdo neoslovil. Ne takto. Mým vlastním jménem. Připomínal mi mou minulost. Proč teď cítím strach?
Obrátila jsem se na něj. Žalostný pohled. Sršel z něj soucit, zoufalství; tolik emocí, že se to ani nedá po popsat. Nemohla jsem se mu podívat do očí, dívala jsem se do země. Zase.
"Kde všude je ještě máš?"
Nadechovala jsem se k odpovědi, ale nebyla jsem s to vydat ze sebe hlásku. Takhle to bude lepší.
Postavila jsem se, on se na mě vyjeveně koukal. Došlo mu, co hodlám udělat? Sundala jsem si podkolenky. Kotníky. Následovaly je šortky. Stehna. Hýždě. Vyvlíkla jsem se z trička. Břicho. Záda. Prsa.
Jizvy, má pouta a okovy, která svírala mou duši i tělo.
Ticho. Ani jeden z nás nepromluvil.
"Kdy jsi naposledy jedla? Pořádné jídlo."
Jak ho to teď napadlo? Sjela jsem se pohledem. Aha.
"Vlastně už ani nevím."
"Tím začneme.


Starý text, na který jsem narazila při úklidu v souborech. Část šíleného fanfiction příběhu v mé hlavě...
 

Upřímný úsměv [FF]

20. července 2016 v 20:09 | Tori.U |  Překlady a Fanfikce
Zadíváš-li se na zeď plnou skvrn nebo zeď postavenou z různých kamenů, možná zjistíš, že vypadá jako nejrůznější krajiny lemované horami, řekami, skalami, stromy, pláněmi, širokými údolími a kopci v nejrůznějších uskupeních. Nebo uvidíš bitvu a bojující postavy, nebo zvláštní tváře, kostýmy, nekonečnou plejádu předmětů, z nichž vybereš a namaluješ dokonalé tvary.
- Leonardo da Vinci


Chodbami akademie se rozléhá zvonění a děti se sbíhají do učeben. Je ticho, zdá se. Ale uvnitř ve třídách je tomu jinak. Děti shluklé ve skupinkách debatují, vyprávějí si, smějí se. Přestávka pro ně ještě neskončila. U jednoho stolu je parta dívek, naproti je okukuje čtveřice hochů. Jinde zase klábosí dvě kamarádky. V rohu si stydlivý chlapec čte knížku. Jakmile někdo stiskne kliku, všichni se rychle přesunou na svá místa a sborově pozdraví.
V této třídě to probíhá jinak. Vlastně všechno je jiné. Žáci nosí šedý stejnokroj, neznají nekázeň, vždy dělají jen to, to mají. Během čekání na senseie spořádaně sedí v lavicích, neplánují si dnešní odpoledne, neřeší dilema, kam jít na hřiště, nedomlouvají se, s kým půjdou zítra do školy. Jen sedí.



Od životu k neživotu [TT]

24. června 2016 v 14:00 | Tori.U |  Články
Jak se druhému odvděčíte za to, že žijete? Jaký dluh máte vůči těm, kteří vám darovali váš vlastní život? Cítíte ke svým rodičům lásku? Čím je vyvolaná? Vděčností? Co ale se životem, když už je nechtěný? Když už není člověka, který by jej chtěl žít? Zahodíte ho? Jakým způsobem? Vyřešíte to jedním pohybem? Odraz, řez, skok, kop, sek - vždyť těch možností je tolik! Nebo se smíříte s minulostí, hodíte ji za hlavu, zametete pod koberec a začnete "odznova"? Jenže je možné zapomenout? Zapomenete vy, ale zapomene svět? Kdo dokáže zahodit svůj život? Vždyť jeho budoucnost by znamenala, že vznikl život nový, uměle vytvořený, neúplný.

 


Pozornost davu

12. června 2016 v 15:12 | Tori.U |  Články
V brněnské Myší díře každé ráno stojí paní v zeleném a rozdává metro. Dnes odpoledne ji nahradila dvojice mužů, stojíce každý na jedné straně. Myslím, že jsem je zahlédla i někdy předtím a co dám za to, když si od nich vezmu nějaké noviny? Bylo mi divné, že krom zmiňovaného Metra jsou i další noviny distribuované tímto způsobem, navíc uprostřed týdne. Beru si výtisk a co to na mě nekouká z pravého horního rohu? Notoricky známé logo mešity v červené kružnici. Bože, co se mi to dostalo do rukou?


Smíšené pocity slečny Tori

7. června 2016 v 15:15 | Tori.U |  Mé myšlenkové pochody
Poslední dobou mám až moc smíšené nálady.
Podělala jsem poslední test z fyziky na učivo, kterému rozumím. Teď to vypadá, že z mého nejoblíbenějšího předmětu dostanu svou první dvojku. (Možná to není až tak tragické, jenže když se už 9 let držím s jedničkama, tak zamrzí, že mi to nakonec zkazí předmět, který chci studovat.) Ale na známkách přeci nezáleží, ne?

Když už nic, tak se zdá, že jsem překonala autorskou krizi. Nejen, že jsem se hecla a napsala první kapitolu, ale už jsem se sebe dostala i kus druhé. Teď už mi zbývá jen začít s prací do soutěže…

Snažím se fotit. Jestli nějaká tajemná duše sleduje můj instagram, tak možná ví, že poslední dobou přidávám příspěvky spíše fotografického rázu. (Ne, že by mi to šlo ._. ) Konečne jsem se po půl roce jakžtakž skamarádila s foťákem a čas od času i vyrazím na lov snímků. Ještě víc mě to táhne k natáčení. Někde v hloubi duše si asi přeji kameru, jenže pokud jsem kdovíjak dlouho nehrábla na foťák, jak by to dopadlo s další hračkou?

Nakonec jsem se rozhodla přestoupit na druhou školu. (→) Když jsem si podávala zápisový lístek, byla jsem si naprosto jistá, že dělám správné rozhodnutí. Jenže poslední dobou jde moje morálka prudce dolů a začínám pochybovat. Snažím se uklidnit, jenže co když věci nevyjdou tak, jak jsem je plánovala?

Dřív jsem přemítala nad tím, co kdybych nebyla na gymplu, ale v patnácti se musela rozhodovat co budu dělat celý život, nebo alespoň jeho významnou část. Sice je to otázka zbytečná, ale přesto ni na ní z nějakého důvodu záleží. Upřímně, nevím doposud.

Sama sobě se divím, že se pořád mezi všemi termíny a testy dokáži najít čas na anime. Zvládla jsem dvě série Fate a Noragami i s pokračováním. Nemůžu se zbavit smíšených pocitů…

V sobotu jsem se pustila do výroby plakátů k H2G2 (Skvělá knížka, každý, komu nesmrdí anglický humor, by si ji měl přečíst.) Nemůžu se dočkat, až je vytisknu a rozvěsím >3<

Nechápu lidi bez obecného rozhledu, kteří při zkoušení nejsou schopni pojmenovat kraje a ukázat je na mapě, která je dokonce popsaná a je povoleno si z ní číst. Stejně tak nevím, jak někdo může hledat Odru u Jizerky, nebo říct o Berounce, že pramení v Praze. Takovéto triviální otázky, dámy a pánové, jsou seriózním zkoušením na gymnáziu.

Fascinuje mě, jak vznikají nová slova. Zrovna přemýšlím na slovem "železnice". Když jsou koleje ze železa, proč se nebere ohled i na kamenné a dřevěné části? Nebo pokud se u nás používá "doprava", říkají v Anglii nebo Japonsku "doleva"?

Další články